CESTA SVĚTLA

                                                                                                                      Čas, který si nyní v současnosti, žijeme, je ten jediný čas co máme....těžko jej lze uchopit......a možná, že je to čas mezi dvěmi vteřinami, ona neznatelná průrva, skrývající celou naši minulost, přítomnost, ale i budoucnost.      Umíme prožívat ono TADY a TEĎ?                                                        Umíme a jsme schopni plně a s plnou bdělostí prožívat tento OKAMŽIK? Není to snad průchozí bod do jiné časové dimenze? Možná že ano, ale stejně tak, jako plují oblaka a nelze je zadržet, pak i když uznáme jakousi relativnost času, je těžké, se s touto skutečností vyrovnat, neboť uplynulý čas našeho dosavadního života pro nás představují naše vzpomínky, možná úspěchy či neúspěchy a plány s kterými se identifikuje naše ego, naše malé přízemní a poživačné ,,já". V našich myslích probíhají vzpomínky od bodu A do bodu B a my se s nimi jaksi ztotožňujeme, identifikujeme, jako se starými fotografiemi z alba našeho žití, jenž nám připomínají určité úseky naší cesty životem. Jak je vše, (a nyní hovořím o času), relativní. A proto je v nás zakotvena tak snaha jej zastavit.  Je ale stejně pošetilou, jako se jej dokonce snažit, jaksi obrátit do protisměru,jeho běhu, což se stává pak také již jen pouhou utopistickou vizí, kterou nelze uskutečnit, neboť čas vlastně neexistuje.                           Je tu jen a jenom, stálá Přítomnost.                                                             Ale tím, že se stále utápí naše mysl ve vzpomínkách, nebo v oné snové budoucnosti tak i když se naše mysl tomu mnohdy brání, snaží se o to, čas jakkoli zadržet, tak promítá do něj stále horlivě jako na promítací plátno všechny naše vzpomínky, od minulosti až po současnost, až i obrazy našeho současného života, který žijeme nyní, tady a teď!  Sice stejně jako vysněná budoucnost, je, nebo může být pro nás skutečnou již nyní, zkuste uvažovat a jednat svobodně. Dovolte si to, uvolněte v sobě prostor býti v sobě na chvíli bez napětí, nemyslete na to zda to, nebo tamto zda toho ještě dnes nyní  stihnu. Jinak se utopíme v mlžnosti vzpomínek a snů uprostřed ,,času" a budeme bloudícími bytostmi, které se potácí mezi minulostí a budoucností sem a tam a na současné  prožívání, onoho ,,Teď,  (jenž je již námi značně okleštěno......a čas nám na tuto opravdovost, prožívaní života, něj jaksi již nezbývá.)                                                                                                 Stále se za něčím velice prchavým ženeme a pak vzpomínky na tyto okamžiky, chvíle opravdového života jsou pro nás jako vyprchaná vůně z uvadlé růže či intimspreje. Obklopujeme se vzpomínkami, nebo naopak vizemi, představami o naší skvělé budoucnosti, pokud vše vyjde jak má, ale ono ,,Teď" jsme se možná dosud nenaučili opravdu naplno žít.             Ano,,Žít v přítomném čase".                                                                   Občas se nám to snad i podaří, ale není to ničím trvalým. Proto pojďme se to učit,učme se tomu jak žít za hranicemi, kulisami času, dokud máme k tomu příležitost a objevíme to co je neměnné a trvalé, tomu co je za horizontem představ naší mysli. Přestaňme stavět kulisy, ony Potěmkinovy vesnice a městečka a žijme naplno, ale přitom ne hekticky. Hledejme pokoj v srdci i mysli nebojme se, že nám něco unikne, vždyť podstatné je to, co pociťujeme nyní v našem srdci, to co se objevuje a projevuje v našem osobním životě, v tom co právě Nyní, Teď žijeme.                                                                 Také si položme sami v sobě otázku :,,kolik času jenž mám k dispozici prožiji vědomě, ne jen jaksi automaticky, ale spontánně a smysluplně pro svůj ,rozvoj duchovního  rozměru, který mne osobně nasměruje ke Světlu všech světel a jak prožiji tento čas nejen se sluchátky na uších, či před počítačem, nebo televizí, v posilovně, ale opravdu s druhými."                                     Kolik času máme a kolik jej ztrácíme nepodstatnými věcmi a činnostmi? Víme snad kolik času opravdu ještě nám zbývá, kolik jej ještě osobně před sebou máme?                                                                                                    Proto se máme nyní ještě čas zamyslet jak s tímto darem života vlastně osobně zacházíme. Ano my, každý sám za sebe a zdali opravdu jsou naše dny prosluněné, nebo ne. A když ne, tak co pro to osobně můžeme  udělat.   Zkusme hledět k pravému světlu, jenž naše dny života bude stále životodárně  prosvěcovat a my toto světlo, naději a radost budeme do sebe schopni nasávát a i též ochotni ji dále předávat druhým s návodem k použití dále.                                                                                                        Proto potřebujeme trvalého světla, které bude svítit v každém okamžiku našeho života, ve věčné Přítomnosti, kterou budeme od nynějška moci prožívat, pokud se těsně přimkneme ku pravému SVĚTLU všech Světel, pro nějž existuje pouze - Nyní -Teď a VĚČNOST.

.