Telepatie, senzibilismus, proutkaření a práce s kyvadlem a mimosmyslové vnímání
--Telepatie-Senzibilismus-Proutkaření-Práce s kyvadlem- --mimosmyslové vnímání-- VE světě plném nejistot y, nelze naléz ničeho trvalého, neboť vše se neustále promněňuje, mění. A i naše myšlení se stává jakousi zakrslou bonzají, pokud jí neposkytneme to co potřebuje ku svému růst, tedy svobody a prostoru, aby se měla možnost rozvíjet. Mluvíme-li o člověku, dá se říci, že je tělesně vyspělým, ale mnohdy , často duchovně strádá a stagnuje, neboli zaostává a stará se spíše ve fitcentrech o rozvíjení fyzické síly, kultivaci těla, s dostatečným opálením v solárku.Mnozí tedy vůbec nepociťují potřebu a snad ani nenalézají pro sebe, pro svůj duchovní rozvoj čas, či o něj nejeví ani zájem.Tak tuto svou duchovnost v sobě nemají chuť rozvíjet. Nyní mluvím o světě mimosmyslového vnímání( MSV), neb svět to neocení a peníze z toho jaksi také nijak neplynou, pokud to zrovna neužívá jako prostředek své obživy a nedělá , nevyužívá tyto své schopnosti na kšeft. Nejde-li mu zapoprvé o pozdvižení a rozvinutí schopností své mysli,( Vždyť MSV je nutno vždy chápat jako Boží dar, schopnost, kterou dotyčný obdržel z Boží milosti a tak by s tímto darem měl i zacházet k prospěchu, jak svého rozvíjení své duchovnosti), tak také klientovy úrovně myšlení, pak je spíše jen vychloubání a byznys a toho duchovního je pak v myšlení i jednání takových lidí žalostně málo a to nemluvím ještě o tzv. čistotě úmyslů. Proto si myslím, je to můj osobní názor, že těmto kšeftařům s duchovnem, že je lépe se jim vyhnout. Ale chápu, že za každou práci kterou člověk vykoná, mu přísluší určitá odměna, alespoň pokud jede do nějakého vzdálenějšího místa tak vynakládá ze svých prostředků peníze na dopravu, ať již jede autobusem, vlake, nebo autem aplatí bpro cestu na dané místo v kterém se klient nachází u pumpy benzín nebo naftu. Také si hradí ubytování, jídlo. Proto si myslím, že určitá kompenzace přímo úměrná vynaloženému času a prostředkům je vhodná, když je mu nabídnuta ji přijmout.Tímto úvodem jsem se dostal kamsi na okraj toho o čem tato rubrika má pojednávat, ale protože jsem si tohoto nešvaru, kdy se kšeftuje s duchovními schopnostmi, dary uvědomil, musel jsem se o tom jaksi zmínit, neboť se nejedná o ojedinělé případy a určitým lidem z takového jednání plyne nemalý zisk. V Bibli je jeden z veršů, který říká:,,čím se člověče chlubíš, chlubíš se tím co jsi přijal od Boha jako nezasloužený dar'' a jinde, ,,Z Jeho vůle žijeme a hýbeme se, neboť od Něho(Boha-Otce-Stvořitele-Ducha Mocného) vše jsi přijal i tento život.''jde o volnější překlad, který však cele vyjadřuje jaký myšlenkový náboj by si ve své mysli měl při jakékoli schopnosti uvědomovat. Jedná se například o text z (Jeremiáše 9:23,24), dále o text z (1.Korinťanům 4:7), (1.Korinťanům12:4),(1.Petra 4:10,11)(Jakub 1:17),(Skutky 17:24,25),(1.Timoteovi 6:17), (1.Korianťanům 12:29,30). Všichni máme určité dary,jen o nich jaksi nevíme nerozvíjíme je, ale máme-li růst k opravdové svobodě s jakou jsme se na tento svět zrodili, je třeba tyto milosti a tato,,tajemství, dary'' v sobě objevit a rozvíjet je, taktéž s těmito dary, je zapotřebí v sobě správně pracovat, rozvinout je, snažit se ona požehnání žít a vyskytne-li se možnost jak druhému člověku pomoci k duchovnosti, tak využít ,,svých'' od Boha nabytých sil použít, aby i on prohlédl a uzřel pravou svou podstatu i obrátil se do svého nitra, kde zapracuje na těchto darech a využije je ve prospěch lidí, ne ku své oslavě, ale především však k oslavě samotného Dárce těchto různých obdarování jenž k nám přisli od Boha Stvořitele, Velkého Ducha. Z Ducha, Boha jsme se zrodili a jako svobodné duchovní bytosti a máme i žít a konat své skutky v tomto světě, naplnit své poslání.Ten kdož dosáhne a hlavně prožije onu vnitřní hloubku určitého prožívání svého duchovního žití, toho již tento svět jen tak lehce nepřesvědčí tvrzeními, že v daném prožitku šlo jen o jakési naše bludy, snové obrazy. I lidé v okolí těžko takovým naši prožitkům, věcem porozumí, neboť se pohybují jako loďka na hladině jezera, plují na povrchnostech jenž je tento vnější svět sytí a je jimi prosycen. Naše vnitřní prožívání to nejsou jakési bludy, blbosti, hraní si na něco. Jde snad po prožití takovýchto skutečností být stejnými? Můžeme snad tyto prožitky zmačkat jako papír a vyhodit je do odpadkového koše? Ne to se nedá, neboť bychom tím popřeli svůj duchovní život a rozměr, vždyť to co jsme prožili, to co se stalo, byl náš hluboký prožitek, plný skutečnosti. A proto nemůžeme přijmout tvrzení od těch co je neprožili a jsou o tolik chudší, že se to nestalo, neboť toho nejsou schopni nejen pochopit, ale ani to, že se takové věci dějí nejsou ochotni ani připustit. Oni prozatím takové stavy možná ani neprožili, nebo pokud snad ano, tak jim nepřiřkli žádný pro ně důležitý význam, možná dostali strach otevřít tyto stránky své osobnosti a tak přicházejí o tyto schopnosti, jenž jsou v nich jaksi latentně uloženy a přehlušovány balastem ze strany okolního světa. Je třeba víry, připustit tyto možnosti, rozvíjet je, nepochybovat a nalézt v sobě dostatek odvahy a udělat potřebné kroky i když pro ně vedou z počátku do neznáma. Já osobně jsem pár takovýchto prožitků během svého dosavadního života prožil a měl určité vize či tušení o nichž nemohu pochybovat, protože vysoce přesáhli mé běžné prožívání. Jinak jsem se také učil jak hledat proutkem či virgulí vodu a určovat i hloubku v které daný pramen vody je, nebo jsem měděnými svářecími dráty ohnutými do el hledal schovaný zlatý prstýnek pod krabičkami od sirek apod. Prostě jsem zkoušel co zvládám. V učení v době kdy jsem intenzivněji se každodenněvvěnoval józe a cvičil se i v koncentraci, jsme s jedním kamarádem z práce zkoušeli i přenos myšlenek na dálku, což mělo své výsledky. Když jsme večer v daný čas každý doma ulehli, uvolnili se a já z Petřin jemu vysílal obrazce směrem na Prosek a druhý den jsem mu sdělil co jsem se mu snažil na tuto vzdálenost k němu poslat a on se mi zase svěřil to co se mu zjevilo, co měl za vize, které v onu dobu přijal. Fungovalo to, což bylo povzbudivé pro mé další duchovní snažení a cítil jsem, že tu jsou pro běžně smýšlející lidi skryté možnosti,které pokud by měli zájem a snad byli k tomu i disponováni mohli také u sebe rozvíjet a používat. 
Ještě s jednou z nich o které se Vám zde nyní na okraj zmíním byla zkušenost kterou jsem zažil, když umírala moje vzdálená prateta z otcovi strany, která bydlela ve vesničce za Dobruškou a s kterou jsem se viděl jen dvakrát za život, ale stalo se že při jednom víkendu z rodiči na chatě kterou jsme měli v Chrustenicích u Berouna, jsem se během dne začal silně zaobírat myšlenkou na tuto pratetu, asi to bylo na mne silně vidět a rodiče říkali proč jsem tak divnej, co se děje a když jsem jim sdělil, že bych chtěl ihned odjet za svou pratetou, vzít si taky na pondělí dovolenou, tak mi to rozmluvili a já zůstal s nimi až do pozdního odpoledne dál na chatě a v pondělí šel normálně do práce. Když jsem však otevřel doma po příchodu z práce schránku na dopisy byla v ní zpráva, že právě v neděli večer ona prateta zemřela. Náhoda? Nikoli. Alespoň pro mne ne. A dodnes mne kdesi uvnitř mrzí, že jsem nevyslyšel ono volání a nechal se přemluvit svými rodiči, abych zůstal dál s nimi na chatě a nikam neodjížděl. Proto si myslím, že když má člověk takovéto vnuknutí, slyší-li neslyšné na dálku, nebo vidí, tak by podle mých zkušeností měl se rozjet navštívit kohokoli, kdo se mu takto na dálku hlásí. Uvedu zde ještě jednu z mnoha jiných mých zkušeností, která se mi stala v jiné době a to o pár desetiletí později, kdy jsem se dostal na jakousi výstavu fotografií uspořádanou v prostorách kulturního domu dopravy, kde byly vystaveny barevné fotky odkudsi z Tibetu s velkým množstvím fotek zobrazující silnou bídu která je v těchto oblastech, také horská úbočí na horizontu pokrytá sněhobílými horskými štíty s modravým blankytem nebe nad nimi. Setkával jsem při prohlížení si těchto fotek, jak s bídou, tak čistotou i krásou té krajiny.Krajinou průzračně čistou a krásnou, plnou pokojného prožívání. Alespoň tak jsem to tenkrát vnímal, cítil onehdy já. Kraj byl protkán spoustou zavěšených barevných praporků s napsanými mantrami vlajícími ve větru nad nuznými domky, uprostřed oné horské a jinak pusté krajiny. Celá výstava měla zajisté co říci, každému kdo ji navštívil, ale mne na ní zde oslovili nejvíce dvě z těch mnoha vystavených fotografií. Jednou z nich byla fotografie jednoho Lámy, již nevím z jakého byl kláštera ani jak se jmenoval a ta druhá byla fotem místního šamana. Když jsem je začal pororovat, pojednou ke mně začala proudit z oněch podobizen určitá energie, objevila se a začala ku mně proudit jejich slova, která mne vybízela a radila na čem bych měl u sebe duchovně především pracovat, abych se jaksi odlepil od problémů světa a našel hledaný klid a činil u sebe další duchovní pokroky. To samé se mi stalo při prohlížení druhé fotografie místního šamana u nějž jsem při pohledu do jeho očí, ale i pozorování celé jeho tváře uslyšel živě v sobě, jakoby pokračování toho, co zůstalo nevyřčeno u prvého obrázku Lámy. Toto vnitřní vyučování pokračovalo intenzivně i zde. Bylo to velice zvláštní, měl jsem v sobě pocit, jakobych je oba odněkud znal, ale odkud? Vždyť v Tibetu jsem nikdy nebyl. Ani nevím kolik času tam uběhlo, jak dlouho, či krátce toto vyučování přicházející pokyny od nich, jak to všechno dlouze trvalo, neboť čas pro mne v té chvíli přestal existovat. Vím, jen, že to co mi bylo jimi předáno, bylo jako ušité přímo na mně samotného. Dodnes na tuto výstavu vzpomínám a snad, kdesi, časem, naleznu i papírky s poznámkami na, které jsem si jejich rady, ono poselství od Tibetského Lámy a i místního šamana zapsal. Při pohledu však do jejich očí a tváří jsem silně živě cítil, při pohledu na jejich obličeje, jako bych je důvěrně znal a oni zase mne.Takovou blízkost a naléhavost jsem prožíval . 
